Zápisník Dumasky: Jak jsem jela do města a z města..

25.07.2013 14:28

 

Dumas je tvor pohodlný. Má rád příjemné klima, ideální teploty, vyvážený větřík, pohodlné boty, lehké tašky - ideálně když je nese někdo jiný.. :)


Toho dne bylo vedro k zalknutí, stehna se lepila k sedačce v tramvaji, slunce vypalovalo na kůži ramínka šatů...


Dopoledne jsem jela z naší lesní chladivé oázy do městské džungle. Cesta k autobusu trvá dvacet minut přes pole kolem zahrádek. Stínu tu moc není a když zrovna nefouká...uff!


Hned před zahradou mě potkal soused, jestli chci svézt, že zrovna jede do města. No super! Nebudu muset jít přes to vyhřáté pole.


Ve městě jsem si vše v poklidném tempu zařídila, vysoké domy házely stín a v ulicích se proháněl vítr.


Zbývalo jen zajet k řezníkovi pro maso kočkám, jenže k řezníkovi je to zacházka a v tomhle počasí se mi nechtělo vytvářet jakoukoliv zbytečnou příležitost k pocení. Navíc jsem měla žízeň - signál pro tělo. Zkusím tedy jiné řeznictví blíž po trase domů.  


Nikam jsem nespěchala, tak jsem si na zastávce sedla do stínu na lavičku, otevřela knihu a nechala si ujet šest tramvají nacpaných zpocenými cestujícími.


Pak si ke mně přisedl starší pán a zamořil vzduch cigaretovým kouřem. Další signál pro tělo. Tohle čichat nebudu. Vstala jsem a v tu samou chvíli přijížděla zpola prázdná tramvaj. Super! Posadila jsem se u otevřeného okýnka a nechala se ovívat.


V půlce trasy jsem si všimla řeznictví hned u zastávky, tak jsem pohotově vystoupila a kromě masa pro kočky mi ještě paní prodavačka na mou milou žádost načepovala vodu do lahve.. :) Výborně!


Na zastávce však nebyl žádný stín a patřičná tramvaj mi jela až za čtvrt hodiny. Potit se patnáct minut? Ne. Měla jsem na výběr čekat zde na slunci, nebo jet dříve, ale oklikou. Rozhodla jsem se pro okliku, neboť tam je na přestupu krásná velká lípa a i kdybych musela čekat dvacet minut, posadím se do stínu a budu si číst.
 

Tramvaj jela za okamžik a volba příjemnějšího řešení se vyplatila. V tramvaji jsem potkala sestru svého přítele, se kterou jsme si krátce povídaly a na přestupu u lípy mi spoj navazoval během půl minuty, ani jsem nemusela čekat.


Teď už jen dojít s nákupem domů a překonat tu polní výheň.


V půlce cesty mi má ramena oznámila, že už se jim tašky dost pronesly a také mi bylo horko. Jasný signál k odpočinku. Zaparkovala jsem se pod poslední jabloní a otevřela knihu. Dvacet minut jsem si ve stínu četla a když jsem došla k nudnější kapitole, zvedla jsem se a vydala se vstříc přespolní výpravě. Bylo pravé poledne.


Věděla jsem, že soused, co mě ráno vezl, bude už dávno zpátky doma a není tedy šance, že by jel náhodou kolem a svezl mě znovu. Nevadí. Jsem odpočatá, ten kilometr nějak zvládnu.
 

O to víc mě pak překvapil zvuk auta za mými zády. Nebyl to soused, ale sousedka z maringotky. Svezla mě přes ten nejhorší úsek až k zahradě.


Sumárum dne - svez do města, poloprázdná tramvaj, voda zadarmo v řeznictví, navazující spoje, setkání v tramvaji, svez domů.. naprostá idylka bez námahy.


Dokážete si představit, jak by to vypadalo, kdybych neposlouchala své tělo, pekla se na slunci, mačkala v přeplněné tramvaji, styděla se požádat o vodu, plahočila se vedrem s rameny vytlačenými od tašek a upocená bych přišla domů a minula tu sousedku?

 

Rozhodně bych nebyla v dobré náladě a nejspíš bych si stěžovala na muže, na město, na léto … na všecko.


A tak, Dumas když nikam nespěchá, všechno mu vychází. Žádný spěch = žádná námaha. Taktika posečkat ve stínu se mi ten den mnohokrát vyplatila.


A to všechno jen díky tomu, že znám svou nejsilnější funkci (introvertní senzoriku) a řídím se tím, jak se cítí moje tělo.


Čím víc tomu naslouchám, tím víc mi pak sled všech deatilních událostí připadá jako zázrak. Jako plátno, na které maluji sůj život.